úterý, 23 květen 2017 09:57

Od dojmů k pojmům aneb mýty kolem inkluze

Inkluzivní vzdělávání. Pro některé strašák, pro jiné vítaná změna. Po necelém roce od zavedení do praxe stále trochu kontroverzní téma, které často budí emoce. Sdílíme zajímavý text Moniky Tannenbergerové, kde vyjasňuje pojmy souvisící s inkluzí a uvádí na pravou míru některé stereotyp, jimiž je opředena.

Není mnoho témat, která za poslední roky vzbudila v rezortu školství tolik vášní jako téma inkluze a inkluzivní vzdělávání (tyto dva pojmy budu v článku používat synonymně a budu se dnes zabývat pouze úrovní základního školství). Některé laické, ale bohužel i odborné, debaty jsou však stále opředeny polopravdami a fámami, které kolem inkluze panují.

Mýty, které více vypovídají o myšlenkových stereotypech nežli o pochopení konceptu inkluzivního vzdělávání, zabraňují nacházet efektivní cesty ke kvalitnímu vzdělávání na současných základních školách. Nejde o to, souhlasit či nesouhlasit s inkluzí, nicméně pokud o ní chceme smysluplně diskutovat, měli bychom si být vědomi, co tento koncept znamená a co nikoliv. Na následujících řádcích shrnuji mýty, se kterými se nejčastěji setkávám ať už při setkáních s laiky, či odborníky, a pokusím se alespoň ve stručnosti o jejich vyjasnění.

JEDNÁ SE O AFIRMATIVNÍ OPATŘENÍ (O TZV. POZITIVNÍ DISKRIMINACI)

Jeden z nejsilnějších mýtů panuje o tom, koho se inkluze vlastně týká. Často se v souvislosti s inkluzí mluví o skupině žáků s postižením, žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, žáků s odlišným mateřským jazykem apod. Pokud však chceme hovořit opravdu o konceptu inkluze, skloňovat jakoukoliv skupinu žáků a jejich začleňování je chyba, jelikož pak nemluvíme o inkluzi, ale o integraci. Inkluze se netýká žádné z těchto skupin ani žádné jiné skupiny, protože se týká všech. Prakticky to lze ilustrovat například takto: Za současné (integrativní) situace ve školách je individualizovaný plán rozvoje (např. IVP) vytvářen pro žáky, kteří mají nějakou potřebu, nějaký „problém“. V inkluzivním pojetí má takovýto individualizovaný plán rozvoje každý žák na běžné ZŠ, tedy i žák tzv. intaktní. Inkluze v pravém slova smyslu je proto snaha o doručení individualizovaného přístupu každému dítěti, nejen žákům s nějakým „problémem“. Snaží se tím o maximalizaci rozvoje každého žáka s ohledem na jeho osobní specifika.

INKLUZE JE „MODERNĚJŠÍ“ VÝRAZ PRO INTEGRACI

Tyto dva pojmy spolu souvisí, to ano, nejde však o synonyma ani inkluze není jakýmsi vylepšením integrace nebo modernějším výrazem pro integraci, který by bylo vhodné nyní místo ní používat. Není úplně snadné vysvětlit rozdíly mezi oběma koncepty, ale zkusím to za pomocí několika příkladů. Nyní se nacházíme v období, které bychom mohli charakterizovat jako selektivně integrativní, nikoliv, jak se často uvádí, inkluzivní. V integrativním chápání existují školy, třídy či skupiny, v rámci nichž stále existuje dělení na ty, kteří „mají“, a na ty, kteří „nemají“ nějakou potřebu, postižení, nadání apod. V inkluzivním chápání je jakákoliv sounáležitost s nějakou takovouto skupinou irelevantní, jelikož se má za to, že každý nějakou potřebu „má“. V integrativním módu je individualizovaný přístup doručován některým, v inkluzivním módu všem. V integrativním módu existují hranice, často tvořené medicínskými kvalifikacemi, které se používají jako argument selektivity systému, inkluze žádné hranice nemá (další mýtus). Mohla bych s výčtem rozdílů pokračovat, nicméně myslím, že i na těchto jednoduchých je vidět, jak propastný rozdíl mezi oběma koncepty je a jak žalostné je někdy jejich použití a zaměňování.

JEDNÁ SE O REVOLUCI A NOVINKU

Žádné legislativní či jiné „vnější“ rozhodnutí nezpůsobí, že od určitého data či momentu bude školský systém či jednotlivá škola inkluzivní. Ani od září 2016 nedochází pomocí legislativní novely k žádné výrazné proinkluzivní proměně tak, jak to bylo mnohými chápáno a představováno (nebudu rozvádět, bylo zde napsáno už mnohé k tomu, co novela ŠZ s účinností od 1. 9. 2016 přináší). Inkluze se do praxe škol dostává a bude dostávat pozvolna, mnoha dílčími rozhodnutími každé jedné školy v celém systému. Takový proces je otázkou let, možná i celé generační obměny. Zároveň je třeba zmínit, že některé školy se inkluzivně profilují již řadu let a dokazují tím i fakt, že se nejedná o žádnou novinku, a už vůbec ne novinku, která se váže k legislativním obměnám z posledních let.

JDE O STAV

Neexistuje vypínač, který bychom zapnuli a který by hned zařídil, že se škola, či dokonce celý školský systém stanou najednou inkluzivními – zejména kvůli tomu, že inkluze není stav, který bychom mohli jednoduše zapnout. Jedná se o složitý proces, v jehož rámci by mělo proběhnout a vlastně neustále probíhat mnoho jednotlivých aktivit a opatření. Pokud bychom si inkluzi chtěli představit, mohli bychom k tomu využít představu živoucího puzzle obrazu. Dobře to demonstruje několik vlastností, na které v inkluzi často zapomínáme: jde o slepenec mnoha dílků; dílky jsou živoucí/tekoucí a je třeba na nich neustále pracovat; jeden dílek může být tak fatální, že kvůli jeho absenci nemusíme poznat, co na celkovém obrazu vlastně je, a naopak může chybět několik dílků, které nebudou mít na celkové vyznění obrazu zásadní vliv.

JEDNÁ SE O DIKTÁT Z BRUSELU ČI MŠMT

Jako společnost míváme často pocit, že právě naše generace je jakýmsi vrcholem dosavadního vývoje, že situace, ve které se nacházíme, je právě ta, kterou bychom měli vzhledem k její vyspělosti zakonzervovat. Hůře už se nám přemýšlí o tom, co může přinést další vývoj společnosti, a ještě hůře o tom, jaké změny bychom měli udělat k udržitelné a sounáležité společnosti zítřka. I kvůli tomu je přemýšlení o inkluzi složité, představuje právě takovéto dilema, které nabourává zažité a „ověřené“ pravdy, které chceme zakonzervovat, nese v sobě však vizi, jak pomoci generaci budoucí naučit se společně žít, komunikovat a efektivně fungovat. A jelikož podobná dilemata přirozeně způsobují nejistoty, diskomfort, mnohdy i hněv a vztek, za který chceme někoho obvinit, je nabíledni, že nám k tomuto účelu slouží představitelé byrokratických aparátů.

INKLUZIVNÍ VZDĚLÁNÍ

Úsměvné, leč i na oficiálních místech a v oficiálních dokumentech se někdy objevuje inkluzivní „vzdělání“. Velmi zjednodušeně si lze vzdělání představit jako produkt a vzdělávání jako proces. Nejen z tohoto důvodu je termín „inkluzivní vzdělání“ v kontextech, ve kterých bývá použito, nesmysl.

JEDNÁ SE O POVINNOST

Nic se ani v budoucnu nebude měnit na tom, že jedině zákonný zástupce má právo se rozhodnout o tom, co je pro jeho dítě nejlepší. Chodit do běžné základní školy, kterou má dítě tzv. „za rohem“, a potkávat se tak i svými kamarády ze sousedství by mělo být vnímáno jako právo, nikoliv jako povinnost. Bude totiž stále existovat možnost vybrat si jinou školu, nejčastěji specializovanou, která zhojí případnou poptávku po něčem jiném.

 „SPOLEČNÉ“ NEBO „OTEVŘENÉ“ VZDĚLÁVÁNÍ

Jelikož se inkluze stala ožehavým tématem a v podstatě „sprostým slovem“, snaží se někteří lidé hledat cesty, jak toto označení vypustit, nahradit, obejít. Většinou jej začali nahrazovat něčím, dle jejich soudu, měně výbušným – společným nebo otevřeným vzděláváním. Je to úlitba, se kterou se nechci smířit, jelikož ničemu nepomáhá, spíš vede k dalším a dalším zmatením. Společné ani otevřené vzdělávání totiž nejsou ekvivalenty pojmu inkluzivní vzdělávání, ale co hůře, naznačují jakési zkratkovité, zúžené chápání tohoto konceptu. Posilují další mýty o tom, že hlavním, ne-li jediným cílem inkluze je vzdělávat všechny na jednom místě stůj co stůj. Inkluze přitom stojí na několika principech (mezi nimi samozřejmě i na otevřenosti a vzdělávání se společně), které jeden bez druhého nemohou fungovat (individualizace, kvalita, efektivita, regionálnost atp.). A pouze všechny principy společně tvoří pravou podstatu inkluze, nikoliv jen některé z nich, které se nám momentálně zlíbí.

Vyšlo v dubnovém čísle časopisu Řízení školy (4/2017)

Zdroj:  http://www.eduin.cz/clanky/rizeni-skoly-od-dojmu-k-pojmum-myty-o-inkluzi/

Zdroj: http://kolinsky.denik.cz/zpravy_region/malotridni-skoly-vice-casu-pro-zaka-i-napor-na-ucitele-20170424.html


Zdroj: http://kolinsky.denik.cz/zpravy_region/malotridni-skoly-vice-casu-pro-zaka-i-napor-na-ucitele-20170424.html

Malotřídní je také škola ve Vlastějovicích na Kutnohorsku. „Dohromady máme kapacitu 37 dětí, v současné době máme 30 dětí," uvedla ředitelka školy Olga Sýsová. Podle ní je trend populárnosti malých škol mezi rodiči různý. Někteří si prý malotřídku vyberou proto, že je tam málo dětí. Jiní vidí výhodu v tom, že děti nemusí nikam dojíždět. Jsou prý ale naopak i rodiče, kteří tvrdí, že malotřídka nemůže dětem poskytnout takovou kvalitu vzdělání jako velká škola. „Ale když je den otevřených dveří, tak se podívat nepřijdou," doplnila Sýsová. Další malotřídka na Kutnohorsku je pak v Křeseticích. Jde o málotřídní školu s 1. až 5. ročníkem ve dvou třídách. Kapacita je 38 žáků. Ve škole panuje díky malému kolektivu rodinná atmosféra a součástí školy je také mateřinka, takže přechod do první třídy je pro děti nenásilný a přirozený.
Zdroj: http://kolinsky.denik.cz/zpravy_region/malotridni-skoly-vice-casu-pro-zaka-i-napor-na-ucitele-20170424.html
Zdroj: http://kolinsky.denik.cz/zpravy_region/malotridni-skoly-vice-casu-pro-zaka-i-napor-na-ucitele-20170424.html

Zdroj: http://kolinsky.denik.cz/zpravy_region/malotridni-skoly-vice-casu-pro-zaka-i-napor-na-ucitele-20170424.html

#podlipansko

Naposledy změněno středa, 10 duben 2019 17:14